Novinky
Děti z rozvrácených manželství
Školní znalosti nemají často se životem mnoho společného
Ve školách se učíme spíše znalostem, už méně dovednostem, a natož abychom se naučili poznávat sebe, svoje přání, to, co nás v životě určuje a motivuje naše chování. A už vůbec se tam nedozvídáme o tom, že ten druhý může svět vnímat ze zcela jiného úhlu, a i ten může být pro něj „pravdivý“. Často se hovoří o netolerantnosti k odlišným kulturám a menšinám, ale můžeme začít úplně od těch nejzákladnějších neporozumění. Z běžného života známe jistě mnoho příkladů, kdy dva velice si blízcí lidé se na stejnou věc dívají naprosto rozdílnými „brýlemi“ a často svoje stanovisko doprovázejí slovy „to ale já bych takto neuděl/a“ a považují svůj pohled na věc za ten objektivní a správný.Nevtipné „vtipy!
Mužsko-ženské neshody jsou často ve společnosti doprovázeny mnoha vtipnými příběhy či anekdotami (například že muž se nikdy nezeptá na cestu, i kdyby měl půl dne bloudit, a není se čemu divit, vždyť kolik spermií je zapotřebí, aby našlo jedno vajíčko… a nebo naopak, do té doby úspěšný Adam se po seznámení s Evou vrací k Bohu a bezradně se ho ptá: „Pane Bože, co je to migréna?“), nicméně když se tyto jednoznačné rozdíly v pohledu na věc změní v neustálý a vleklý domácí konflikt, už příliš humoru v sobě neskrývají. A přitom jde pouze o to uznat, že i druhý člověk má na svůj názor a pohled na věc nárok a nepřistupovat k řešení takovéhoto nedorozumění s despektem k druhému člověku jako takovému.Empatie především
Nikdo nás také ve školách či jiných institucích ve většině případů neučí pochopit druhé, umět se vžít do jejich trápení, a také s tímto trápením nakládat. Zacházení s trápením našich blízkých i vzdálených lidí je totiž velmi složitý úkol. Pro někoho to znamená pouze vlastní omezení a přizpůsobení se (manžel chce více sexu a velmi jej to trápí, žena chuť nemá, ale její vnitřní hlas velí „přizpůsobit se“, to znamená vyjít vstříc za každou cenu, až nakonec má odpor nejen k sexu, ale i k manželovi), pro někoho jiného zase, že trápení druhého je právě jen a jen jeho trápení a každý přeci má odpovědnost sám za sebe a za vyřešení svých problémů (manžel chce více sexu, velmi jej to trápí, ale pro ženu to problém není, „ať si to manžel vyřeší sám, jí se to netýká“).Kde hledat příklad?
V rodinách také často nevidíme příklad, od kterého bychom se mohli učit. Mnoho lidí sice spolu zůstává v manželství a nerozvede se, přesto to pro dítě nemusí být zdrojem, ze kterého by mohlo čerpat při zvládání vlastních problémů a hledání toho správného životního směru.Mnoho partnerů spíše než vzájemnou úctu, lásku, hrdost jeden na druhého, starost jeden o druhého či soucit a stesk projevuje spíše pohrdání, zesměšňování jeden druhého, neustálé osočování či stěžování si jeden na druhého. Zůstávají sice spolu v manželství („hlavně kvůli dětem“), ale jejich děti dobře vnímají, že se rodiče nemilují a že toto partnerství trvá pouze ze zvyku či z plynoucích ekonomických či materiálních výhod.
Je velmi zajímavé například pozorovat slovník manželských párů, jak se změnil na rozdíl od mileneckého období. Když bývali milenci, říkal jeden o druhém „můj milý“ či „milá“, navzájem si šeptali, jak jeden bez druhého nemohou být a že jsou ti nejúžasnější na světě. Po několika letech soužití a vzájemných nedorozumění už je to „můj starý“, „stará“, „je děsný“a nebo „za všechno může ona“ či „on“.
Rozvrácené manželství není jen rozvedené
Za rozvrácená manželství nemůžeme považovat pouze manželství rozvedená (ta jsou někdy pro dítě mnohem čitelnější, jasnější a znamenají jednoznačné vyřešení konfliktu), ale zejména ta emočně nefunkční, kde přetrvává dlouhodobé napětí a nepohoda. Některá rozvedená manželství, kde partner vychovávající dítě zakládá novou a funkční (i z partnerskointimního hlediska) rodinu, jsou pro dítě zdravější (důležitá je však schopnost domluvit se i s bývalým partnerem/partnerkou) a pomohou mu přijít na to, proč je vzájemnost a intimita dvou dospělých lidí tak důležitá. A také že udržet ji je velká práce. Znamená to schopnost přizpůsobení, ovládání, citovou investici, schopnost se vyvíjet a pracovat na sobě, a ne pouze očekávat a nárokovat.„Dítě vnímá rodinnou atmosféru přes chování matky. … V teorii agresivního chování se znovu upozorňuje na to, že jedním z nejagresivnějších typů chování není křik, vyhrožování nebo výhrůžná gesta, ale že je to mlčení. Je-li mezi partnery období, kde jeden na druhého nemluví, kdy prostě mlčí, je rodinná atmosféra naplněna silnou agresivitou, kterou dítě velmi intenzivně vnímá, bez ohledu na to, že nemusí chápat její původ.“
Dítě se potřebuje s rodiči identifikovat, potřebuje vnímat jejich stabilitu, klid a rozhodnost a jejich vzájemný respekt a úctu a ochotu se domluvit. Neznamená to ovšem, že v rodině nesmí nikdy vzniknout konflikt. Naopak. Dítě musí vidět, vnímat a cítit, že rodiče dokážou o konfliktu hovořit, že jej dokážou vyřešit bez dramatických a bouřlivých výměn názorů a bez toho, že by jeden k druhému ztratili vzájemnou úctu.
Mlčení je nejhorší
Dítě velmi dobře vnímá vzájemný nesoulad rodičů a má tendenci se přiklánět na jednu či na druhou stranu, začíná se cítit ohroženo, neví, kdo vlastně má a kdo nemá pravdu, ke komu z těch dvou nejvíce milovaných osob se má přiklonit, přestože rodiče často a rádi tvrdí, že „se před dětmi nehádají“. Zde je znovu možné citovat nestora výchovného poradenství profesora Matějčka, který zastává názor, že i to nejmenší dítě dokáže dobře vnímat rodinnou atmosféru, aniž by chápalo důvody jejího vzniku: „Je to prostě tak. A je to také tak, že jsou (v chladné či konfliktní rodinné atmosféře) napadeny nejzákladnější potřeby dítěte, pocit jistoty a bezpečí.“
