Novinky
Jak ideál krásy ovlivňuje náš pohled do zrcadla
A jaké že tyto mediální vzory jsou?
Mediálně prezentovaný vzor je velice blízký vzezření, které má dívka ještě před vstupem do puberty. „Kráska“ je hubená, nohatá, bez boků a stehen. Mediální produkce ruší hranici mezi iluzí a skutečností, mezi normou a extrémem. Modelky a herečky vnímáme jako představitelky normy, i když jsou pouze určitou populační krajností. Dívky, které se běžně stávají Miss, jsou 13–20 % pod váhou odpovídající standardu. Paradoxní je, že zatímco průměrné dívky jsou čím dál větší a víc váží, ideál krásy je čím dál štíhlejší. Proto je dnešní mediálně prezentovaný vzor krásy pro většinu dívek nedostupný. Přesto o něj dívky i ženy usilují, a to mnohdy i podvědomě. Současná norma totiž vymezuje krásu, respektive štíhlost jako úkol, který je třeba zvládnout. Navíc vztah k vlastnímu tělu jako součásti identity se vytváří v období puberty. V této době jsme jistě velmi náchylní k tomu být ovlivněni médii.
Jaký je vlastně dnešní ideál krásy?
Jednou z jeho důležitých součástí je fakt, že dnešní ideál je naprosto nevšímavý ke zvláštnostem různých lidí. Některé modelky či miss svým vzhledem připomínají sériové výrobky. Dnes a denně jsme konfrontováni s počítačově upravovanými fotografiemi, plakáty a jinými reprezentacemi uniformně vychrtlých mladých dívek, které jsou natolik sériové, že někdy ani nelze rozeznat jednu od druhé. Sarah Groganová ve své knize Body image – psychologie nespokojenosti s vlastním tělem (nakladatelství Grada, 2000) přiléhavě píše: „I když toto všechno je většině žen naprosto jasné a srozumitelné, stejně nakonec poté, co vyjmenují všechny nevýhody a zápory uniformní štíhlosti, prohlásí, že by rády takto vypadaly.“
„Je mi z nich nanic. Jsou moc hubené. Ale udělala bych cokoli, abych měla takovou postavu“ (25 let)
„Nechtěla bych vypadat jako některé z nich. Ale myslím si, že Naomi a Claudia Schifferová a tak… To mi připadá dosažitelné. Samozřejmě, chci říct, že je jasné, že člověk nemůže vypadat tak mladě a mít takové krásné vlasy a to všechno. Ale člověku je z nich úplně nanic, nemyslíte? (Směje se.) Proč ona ano, a já ne?“ (35 let) „Vůbec se mi nelíbí přehnaně štíhlá postava. Chci říct, že by mi vadilo tak vypadat. Ale dívám se na některé štíhlé modelky s hezkou ženskou postavou a říkám si, že by bylo hezké vypadat jako ony.“ (43 let)
Kam zmizela rafinovanost ženské krásy? Kam se poděla ona originalita ženského vzezření? A co se stalo s obdivem k šarmu a charismatu osobnosti? Zůstala jen kila, faldy, špeky… a oči pro pláč, že „nevypadám tak jako ony, a tudíž nejsem přitažlivá…“
Muži nejsou z obliga.
Zatím jsme mluvili jen o ženách a dívkách. To však zdaleka neznamená, že muži jsou z tlaku médií vyloučeni. Od 80. let se v reklamách daleko více objevuje i mužská postava. Muži, kteří v reklamách vystupují, na rozdíl od žen nejsou vyhublí, ale jsou hlavně mladí, štíhlí a mají svalnatou postavu. V důsledku toho se i chlapci a muži ocitají pod zvýšeným tlakem, aby byli štíhlí a svalnatí. Když se jim to nedaří, jsou se sebou mnohdy nespokojeni, a rozhodně to nepřispívá ke zvýšení jejich sebevědomí. Na rozdíl od žen si podle studie ze zmíněné knihy E. Groganové muži většinou nepřejí zhubnout, ale naopak přibrat (na svalové hmotě) a být silnější.
Co tento mediální tlak způsobuje?
Mnoho lidí odsuzuje sebe sama, protože mají pocit, že nevypadají tak, jak by vypadat měli. Umíte si představit, nebo spíše pociťujete sami na sobě, jak se toto sebeodsuzování projevuje v našich vztazích, o sexu ani nemluvě? Jaké potíže nám dělá, ještě než se s někým seznámíme? Říkáme si například: „S těmihle stehny mě přece nemůže nikdo chtít,“ nebo „Hlavně aby v těch džínech nebylo vidět to moje břicho,“ či třeba „Musím si vzít dlouhou sukni, abych zakryla ty nemožné nohy.“ A pak jsme v intimních chvílích nejdřív plni strachu, co se stane, až partner/ka odhalí, že „moje prsa nejsou tak velká“ a „můj zadek není tak pevný“ nebo až si můj protějšek všimne, že jsem přibral/a… Proto nejsme schopni uvolnit se a vychutnat si přítomnost toho druhého a rozkoš, kterou nám naše úžasné tělo může poskytnout. Raději zhasínáme, bráníme se experimentování nebo si nedovolíme orální sex, protože nejsme třeba „správně oholené…“
Znamená to přestat o sebe pečovat?
Podobně jako v jiných oblastech i zde platí zlaté pravidlo střední cesty. Žádný z extrémů není správný a zde to neplatí o nic méně. Rozhodnutí „přestat o sebe dbát“ nemusí znamenat „nebýt upravený a klidně i například obézní“, protože ve svém důsledku takový přístup znamená, že nám nezáleží na našem vlastním zdraví. Už staří Řekové vyznávali tzv. kalokagathii neboli ideál výchovy spojující tělesnou a duševní dokonalost. V současné době se však péče o tělo zvrtla téměř v kult těla. Často jsou různé formy diet, léků na hubnutí a tzv. přírodních produktů mylně označovány za „zdravý životní styl“.
Co je zdravý životní styl ?
Zdravý životní styl je především přiměřená péče o vlastní tělo. Vychází ze současných vědeckých poznatků o zdravé výživě v rámci různých tělesných typů. Dostatečné množství zdravé fyzické aktivity přispívá k fyzické pohodě a k přijetí vlastního těla i s jeho limity. Cílem je, aby naše tělo bylo zdravé, nikoli vyzáblé.
Péče o tělo jistě také vychází z osobnosti dané ženy. Některé ženy jsou rády elegantní, jiné třeba zase preferují sportovnější vzhled. Záleží na našem vkusu, chutích a potřebách. Pokud se však dostaneme pouze do vleku módních trendů, snadno podlehneme pocitu, že nemůžeme dosáhnout kýženého ideálu, a budeme se tím trápit. Pokud budeme spokojeni ve vlastním těle, budeme uvolněnější i v sexuálním životě. Spokojený sexuální život zpětně ovlivňuje naši duševní a následně opět i fyzickou pohodu.
Jak z toho ven?
Nebylo by lepší se na celou tuhle sbírku norem a pravidel, která nám společnost předepisuje, vykašlat a užít si život a sex v plné kráse takoví, jací jsme?
Pokud Vás tento článek zaujal, zkuste několik dní sledovat své myšlenky. Zjistíte, kolik posuzování a následně odsouzení v sobě najdete, a uvědomíte si, jak Vám následkem takového myšlení je. Je to užitečné ještě k něčemu jinému než k trápení sama sebe nebo našeho partnera/partnerky? Troufám si říci, že ne…
Mgr. Katarína Filasová
