Novinky

Jsou testy DNA umožňující potvrdit nebo vyloučit otcovství prokletím, anebo zázrakem, na který čekal nejeden paranoidní muž? Nebylo pro muže lepší, když i mohli být jisti tím, že děti, které vychovávají, jsou opravdu jejich, namísto toho, aby se i po letech trápili nejistotou a pochybami zda nevyužít možnost zjistit pravdu, ať už je jakkoli tvrdá?

Považuji za důležité nejprve si ujasnit, co vlastně myslíme slovem „rodič“. Většinou je tímto slůvkem myšlen biologický otec či matka dítěte, ale otázkou je, zda to je skutečně to nejdůležitější, či dokonce jediné podstatné. Protože do pojetí rodič – dítě patří zcela jednoznačně také vztah, jaký mezi sebou tito dva lidé mají, jaké k sobě chovají city, jak spolu vycházejí.Většina rodičů do svých dětí investuje spoustu času, energie, učí je, předává jim své hodnoty, pomáhá jim zacházet s vnějším světem, podporuje je atd. tyto všechny a mnohé další charakteristiky beze sporu k funkci rodičů patří. Proto rozhodovat zda jsem či nejsem otcem dítěte pouze na základě biologického testu DNA považuji za neadekvátně redukující.

Samozřejmě zjištění, že můj otec není můj biologický otec (má dcera není má biologická dcera) s sebou jistě šok nese, a ne malý. Otázkou je, co všechno doopravdy je ale najednou jinak – a možná je toho méně, než se zdá. Jak jsem již zmínila, dceru nedělá dcerou pouze genetická výbava, ale vztah, který spolu mají, to co spolu prožili, předali si, o co se obohatili…vždyť to už jim nikdo nevezme! Mně by spíš zajímalo, jaké důvody je vedou k tomu, že se toho chtějí najednou vzdát. Stejně oba prošli vzájemným ovlivněním, dcera převzala od otce spoustu hodnot, otec na základě jejího vlivu jistě také do jisté míry změnil svůj pohled na svět…proč to najednou všechno vyhazovat?

Tím samozřejmě nechci říct, že biologické rodičovství nemá hodnotu a je to zbytečnost. Svými geny předáváme svým dětem naši minulost. Nejen naši, ale dědictví celého našeho rodu, všech předešlých generací, které zápasily o přežití a dokázali to. A na svých dětech můžeme vidět, jak se vzorce, které se v naší rodině předávají, se vyvíjejí dál. Ukážou nám, jaká je jejich adaptabilita v budoucnosti, svým způsobem nám mohou ukázat, kam povedou kroky, které děláme my. Byli jste někdy svědky situací, kdy se rodič rozčiloval na své dítě a Vám bylo zcela zřejmé, že ho vlastně štve něco, co dělá on sám? Jen to dítě to jaksi „vylepšilo“…Jak probíhá evoluce, která se neustále snaží o zdokonalování, tak tento proces je do jisté míry patrný i mezi rodiči a jejich dětmi. Děti vylepšují to, co jim rodiče předali. Někdy v pozitivním, jindy v negativním slova smyslu - záleží na úhlu pohledu.

Takže i tady, jako všude, platí pravidlo zlaté střední cesty – vzít v potaz všechny faktory. Pravděpodobně jinak bude se situací zacházet muž, který má malinké dítě, se ženou se rozchází ( a navíc konfliktním způsobem) a z kontaktu s dítětem by mu zůstala pouze vyživovací povinnost. A jiná situace nastane u otce, který s dětmi žije mnoho let a mají fungující vztah. S testy DNA je to jako s každým nástrojem. Může přinést užitek, pokud je vhodně použit. Já osobně si myslím, že než se muž pustí do ověřování, měl by si ujasnit, k čemu tu informaci vlastně chce vědět a co podnikne, až ji dostane.

A ještě k těm 25 procentům mužů, kteří vychovávají dítě jiného muže: nedalo by se na to podívat také tak, že 25 procentům mužů se o jejich dítě stará někdo jiný? Jinými slovy – nejsem si jist, zda dítě, které vychovávám, je moje, ale jsem si jist, že nemám někde své dítě, o které se teď stará jiný muž?