Novinky
Otec věznil a zneužíval svou dceru 24 let/Jaké byly jeho motivy...?
Třiasedmdesátiletý Josef Fritzl je obviněn z toho, že po 24 let věznil ve sklepě svoji dceru Elisabeth, kterou zároveň sexuálně zneužíval. Podle své výpovědi se Fritzl snažil uchránit dceru před drogami.
Během čtvrtstoletí stráveném ve betonovém bunkru se vězněné ženě narodilo sedm dětí, tři z nich vyrůstaly ve sklepě spolu s matkou, další tři děti Fritzl spolu s manželkou adoptoval. Sedmé dítě zemřelo krátce po narození.
Elisabeth vypověděla, že byla po celou dobu svého vězení otcem zadržována v betonovém bunkru, často dlouhé měsíce připoutána ke zdi a násilím nucena k pohlavnímu styku.
Kobka, ve které Fritzl svoji dceru a jejich společné děti (a zároveň svá vnoučata) věznil, byla velmi stísněná, s nízkým stropem a úzkou vstupní chodbičkou. Bunkr měl tři místnosti; ložnici, kuchyň a komoru, která plnila funkci toalety a koupelny. Vchod do bunkru byl elektronicky zabezpečen, jediným spojením s vnějším světem byla pro Elisabeth a její děti televize.
Objevily se i dohady o tom, že je Elisabeth členkou sekty, tyto spekulace se ale neprokázaly. Pravděpodobně došlo k selhání úřadů, které povolily adopci a spokojily se s vysvětlením, že před svým záhadným zmizením zanechala Elisabeth své tři děti před domem rodičů a souhlasila s adopcí
Případ je nadále vyšetřován, aby byly objasněny další okolnosti. Elisabeth i její děti jsou v intenzivní péči psychologů, svou pomoc nabídla rodině i Natascha Kampuschová, kterou v miunulosti potkal podobný osud.
Existuje nějaké možné vysvětlení pro chování otce, který svou dceru násilím drží ve vězení a zneužívá ji? Jaké motivy člověka mohou vést k tak velké bezcitnosti a krutosti?
Jak mohlo dlouhodobé vězení ženu a její děti poznamenat, jaké budou dopady na jejich psychiku? Má Elisabeth a její děti šanci, že se s hrůzným zážitkem vyrovnají a zpracují jej?
Jaké byly jeho motivy...? (Komentář odborníka)
Snažit se popsat motivy jiného člověka k čemukoli je nesmírně obtížné, prakticky nemožné. Abychom totiž mohli říct, co kohokoli vede k tomu co dělá, museli bychom mít k dispozici všechny jeho zkušenosti, úhel pohledu, znát jeho ostatní touhy, přání atd. Samozřejmě, když se snažíme přijít na to, proč někomu chutná svíčková, jsme si to prakticky schopni představit. Ale ne proto, že víme, proč chutná jemu, ale protože si umíme představit, že by mohla chutnat nám.
Případ Josefa Fritzla patří mezi ty, u kterých si to moc představit nedokážeme. Je natolik neobvyklý a tak vzdálený naší běžné každodenní zkušenosti, že ho vlastně nemáme na jakou svou zkušenost připojit. Možná někteří z nás mají za sebou zážitky, kdy jim dělalo dobře trhat mouchám křidýlka a přivazovat sousedovic kočce na ocas hrnec, ale troufám si říct, že většina z nás s brutálním fyzickým omezováním veškerých svobod jiného člověka přímou ani blíže zprostředkovanou zkušenost nemá, takže proto tolik otazníků.
To může být také důvodem, proč nás tento případ tak fascinuje. Je to pro nás téměř nepředstavitelné, rozumem ani pocity to nedokážeme „pobrat“. A vyvolává to v nás různé pocity. V někom odpor, v jiném zhnusení, strach, pohrdání, vztek, odsouzení a jiní kroutí hlavou. Otázkou je, jestli to vlastně není dobře, že to nechápeme. To by totiž mohlo být známkou toho, že takové chování je nám cizí, nemáme ho k čemu nám známému připodobnit…a tím pádem ani jak se s ním ztotožnit. Možná se nám nemusí líbit, že nemáme škatulku, do jaké bychom to zařadili (což v lidech obecně vyvolává nejistotu, protože touha škatulkovat je obrovská), ale na druhou stranu absence této škatulky může paradoxně hovořit o tom, že tento druh násilí už v našich životech nemá místo. Což mi připadá jako dobrá zpráva.
Věznění samozřejmě děti nejspíš poznamenalo nesmírně – prakticky úplně zformovalo jejich osobnosti. Byla-li jejich matka vězněná od 18 let, měla za sebou jen školní zkušenosti. To je vše, co jim mohla předat. Minimální znalosti o vztazích, představa o vnějším světě založená na obraze vytvořeném televizí. Nemá smysl předstírat, že to ty děti budou mít snadné, konfrontace se skutečným světem venku pro ně bude nejspíš opravdu nesmírně drsná. Nemají vytvořené adaptivní mechanismy ani na fyziologické, natož na sociální situace, do kterých se budou dostávat. Nikdy nejely autobusem, nekupovaly si nic v obchodě, nebyly u lékaře. Takže to, že odborníci budou mít plné ruce práce jistě není řečeno nadsazeně. A jak budou úspěšní, těžko předvídat. Bude to běh na dlouhou trať, ve kterém bude nutná veliká trpělivost a ohleduplnost.
Mgr.Katarína Filasová
Pokud jde o činy samotné z hlediska sexuologického, nezdá se, že by byly motivovány přímo nějakou pohlavní úchylkou. Snad by někomu mohla vytanout na mysli pedofilie - vždyť dcera bylavelmi mladá. Pedofil však takřka nikdy nezneužívá vlastní děti a navíc sexuální styky s ní udržoval, i když již byla dospělá. Prý jezdil na sexuálně-turistické zájezdy do Thajska a podobných zemí – to samo ale také nemusí o ničem vypovídat, snad jen o zvýšené sexuální potřebě. Jako sexuolog se prostě domnívám, že v tomto případě jde o těžkou poruchu osobnosti pana Fritzla, jakousi nemoc určité části rakouské společnosti (dnes nám asi nepřijde úplně v pořádku postava muže jako neotřesitelné autority a všech do různé míry podřízených žen kolem, představa, která možná souvisí s tradičním katolicismem jižních sousedů), ale ne o sexuální deviaci. Ale k hlubšímu posouzení nemám dost hodnověrných údajů.
Autor komentáře: MUDr. Ondřej Trojan
