Nejčastější dotazy
Interrupce - Potrat
Co interrupce je a jak probíhá:
O umělé přerušení těhotenství je potřeba žádat u gynekologa. Nesmí být provedena častěji než jednou za půl roku. Pokud je žena mladší než 15 let, má lékař povinnost hlásit pohlavní zneužití, do 16 let je zapotřebí souhlasu rodičů, poté již není potřeba souhlas, ale lékař by měl rodiče informovat.Interrupce je placený výkon, cena se pohybuje mezi necelými dvěma až čtyřmi tisíci korun v závislosti na typu nemocnice a délce těhotenství. V některých nemocnicích si žena hradí i předoperační vyšetření, které provádí internista či obvodní lékař.
Interrupce se rozděluje na časnou – miniinterrupci– která se provádí do šestého týdne těhotenství u ženy, která ještě nerodila a do osmého týdne u ženy, která již rodila vaginální cestou. Jedná se o odsátí děložní sliznice.
Od šestého do dvanáctého týdne těhotenství se provádí klasická interrupce – tzv. kyretáž. Gynekolog při tomto výkonu dilatuje (rozšíří) děložní čípek a seškrabuje vnitřní vrstvu dělohy (endometrium) pomocí štíhlé kovové lžíce zvané kyreta. Výkon se provádí většinou při jednodenní hospitalizaci a v narkóze. Po provedení výkonu jde většinou žena po několika hodinách domů a lékař jí vystaví několikadenní neschopenku.
Po interrupci, podobně jako po porodu, je potřeba dodržovat zásady hygieny stejné jako při menstruaci, ale po dobu šesti týdnů. Žena obvykle i celou tuto dobu krvácí. Většina gynekologů doporučuje nejméně 14 dní „nepouštět nic a nikoho do pochvy“. Čípek, obvykle těsně uzavřený, je po potratu otevřen bakteriím nacházejícím se v pochvě. Z lékařského hlediska nejvíce starostí působí sex. Dávka ejakulátu nesoucího bakterie rovnou do dělohy není zrovna to nejlepší. K onemocnění však může vést i poševní výplach, použití tamponů, koupel a plavání.
Po dvou týdnech po výkonu se žena musí dostavit na kontrolu ke svému gynekologovi. To je také dobrá příležitost probrat a zhodnotit její antikoncepční možnosti.
Potraty ve druhém trimestru – potraty po 12. týdnu
V České republice se provádí pouze ze zdravotní indikace, nejčastěji po špatných výsledcích amniocentézy. Existují dva způsoby. Při dilataci (rozšíření) děložního hrdla s extrakcí (vyjmutím) plodu musí někdy lékař zhmoždit lebku plodu kvůli zjednodušení výkonu. Je to výkon, který je hrůzné vidět, dělat anebo zažít. Při indukci je pacientka přijata k hospitalizaci a lékař se pokouší pomocí medikace navodit porod a plod vypudit přirozenou cestou.Legislativa a historie:
K umělému odstranění plodu z těla matky se řada historicky známých společností stavěla negativně a v zemích se silným katolickým vlivem byla tato činnost přísně trestána. Umělé odstranění plodu z těla matky je záležitost velmi problematická z mnoha hledisek – zdravotních, morálních, etických. Historicky je předmětem mnoha sporů i legislativních a v mnoha státech byla a stále je protiprávní.Až do první světové války právní řády většiny zemí potrat zakazovaly. První stát, který uzákonil umělé přerušení těhotenství na žádost ženy, byl SSSR (1923). Od poloviny padesátých let byl zákon o umělém přerušení těhotenství na žádost ženy zaveden ve většině bývalých socialistických zemí s výjimkou NDR (zde vešel v platnost roku 1965) a Albánie. V Anglii a Francii bylo umělé přerušení těhotenství uzákoněno až v sedmdesátých letech. V bývalém Československu byl potratový zákon uveden do praxe v roce 1958, jeho prováděcí předpisy však různými úpravami omezovaly podmínky k provedení potratu. Od roku 1987 začal platit zákon, kterým byly zrušeny potratové komise a rozhodování o počtu a době narození dětí bylo ponecháno plně na matce. Zároveň byla zavedena nová technika provádění potratů, tzv. miniinterrupce.
V mnoha zemích světa je interrupce ilegální či velmi problematická a žena musí kvůli souhlasu s výkonem absolvovat schvalování komisí. V současné době například řada žen z Polska podstupuje potraty na klinikách v České republice a ženy z Irska podstupují potraty na klinikách v Anglii.
Existují také takzvané potratové lodě, které pocházejí ze států, kde jsou potraty (interrupce) legální, a vyplouvají k zemím, kde jsou potraty postaveny mimo zákon. Loď zakotví v mezinárodních vodách zhruba dvanáct mil od pobřeží, a pak se na osoby na její palubě vztahuje zákon země, odkud loď pochází. Ženám, které se dopraví na palubu, jsou poskytnuty rady a pomoc v podobě antikoncepce, potratových pilulek a interrupcí, a to pod dohledem odborníků gynekologů. Nejznámější lodě provozuje v rámci svého projektu hnutí „The Women on Waves“ (Ženy na vlnách), které je podporováno nizozemskou vládou.
Interrupce je problematická z mnoha hledisek:
- Zdravotní rizika
Přestože je medicína v současné době na velmi vysoké úrovni, žádný podobný výkon na lidském těle se neobejde bez určitých rizik. Stále se bohužel vyskytují případy, kdy žena po interrupcích měla problém přijít do jiného stavu nebo těhotenství udržet. Komplikace mohou nastat i během samotné interrupce, kdy například nedojde ke kompletnímu odstranění tkáně z dělohy, či naopak dojde k jejímu přílišnému odstranění, a tím protržení děložní stěny. Infekce po potratu, třebaže jsou vzácné, mohou také způsobit děložní jizvení. Děložní zajizvení může vést k neplodnosti, pokud se neléčí. - Psychická rovina a rovina morální
Mnoho žen se po prodělaném potratu potýká s velkými výčitkami svědomí, sužuje je pocit ztráty, pocity smutku. Morální hodnoty jsou pro každého z nás jiné a následky na psychiku se tedy liší zejména podle toho, jaké hodnoty vyznáváme. - A co otcové?
Je otec opravdu pouze tím, kdo chtěl mít se ženou pohlavní styk, a když sehrál svou roli, tak už nemá právo k čemukoli se vyjadřovat? Nebo je to ten, který může vyjádřit názor a žena se podle něj může nebo nemusí řídit? Sice se jedná převážně o její tělo a zdraví a v prvních měsících také vzhledem ke kojení převážně o její čas, ale není právo otce vyjádřit se také důležité? Co když má zájem se o dítě postarat a zůstat třeba na rodičovské dovolené? Často se zapomíná na to, že otec by měl mít také právo se k celé záležitosti vyjádřit, a kdo ví, možná to ženu přivede na jinou možnost, kterou si do té chvíle ani neuvědomovala.
Touha a odhodlanost žen, které nechtějí či nesmějí být těhotné a za žádnou cenu také těhotné nebudou, je obrovská. Postavení potratů mimo zákon tyto výkony nezastaví, pouze je odsune do ilegality, což povede k mnoha zdravotním rizikům. Ne každá žena si v problematické situaci vybere potrat. Ale nikdo by neměl učinit takovou osobní a trvalou volbu za ni.
Druhým extrémem je použití interrupce namísto antikoncepce. Mnoho mladých žen se v současné liberální společnosti, a zejména té výrazně ateistické, jakou je například Česká republika, možnými důsledky potratu vůbec nezabývá. Potrat by ale neměl sloužit jako opakovaná náhrada nedostatečného chránění styku před početím. Prevence nežádoucího otěhotnění je v současné době při využití možností hormonální antikoncepce a jiných antikoncepčních prostředků výrazně jednodušší.
Motivace k potratu
Motivací, tedy důvodů proč jít na potrat, může být mnoho. Může to být zoufalá finanční situace ženy, která není schopna se postarat o dítě. Žena se může cítit příliš mladá na to, aby dítěti zabezpečila veškerou péči. Žena také mohla být znásilněna či k sexu donucena a dítě nechce. Důvodů je jistě mnoho a zoufalství některých žen je opravdu veliké. Nicméně je nesmírně důležité, aby se žena rozhodovala se vší odpovědností. Je třeba, aby zvážila všechny možnosti a uvědomila si případné ztráty, které už nebude možno vzít zpět.Prevence potratu
Nejúčinnější prevencí potratů je informovanost o možnostech antikoncepce. V současné době o potrat nejčastěji žádají ženy s několika dětmi, které otěhotněly například během kojení, kdy spoléhaly na přirozenou antikoncepční schopnost těla během kojení. Přesto, že se společnost liberalizuje a sekularizuje, v posledních letech počet interrupcí naštěstí klesá, pravděpodobně i díky větší informovanosti o možnostech antikoncepce. V roce 1990 bylo uměle přerušeno 84,8 těhotenství na 100 narozených dětí, ale v roce 1999 už bylo na 100 narozených dětí provedeno „pouze“ 43,9 interrupce. Podle Českého statistického úřadu v roce 1999 lékaři celkem provedli přes 18 tisíc interrupcí, což je nejméně od jejich uzákonění v roce 1958. Česká republika vykazuje vůbec nejnižší potratovost ze všech postkomunistických zemí, ve kterých jsou interrupce dovoleny.Možnosti, jak naložit s nežádoucím otěhotněním
Nežádoucí otěhotnění je velice zatěžující a často traumatizující zkušenost, a to obvykle nejen pro těhotnou ženu, ale též pro jejího partnera či rodiče. Nicméně volba potratu může být stejně či často ještě daleko více traumatizující. Ve chvíli, kdy k takové situaci dojde, je zapotřebí, aby žena mohla situaci zhodnotit ze všech stran, aby se jí dostalo všech informací a podpory a aby její rozhodnutí nebylo pouze zkratkovitým jednáním.- Jednou z prvních a nejdůležitějších možností by měla být možnost probrat situaci v rodině. Došlo k události, kdy byl počat nový život. Je možné, že na první pohled neřešitelná situace, probere-li se s celou rodinou, bude vyřešena k uspokojení všech. V našich kulturních podmínkách není příliš zvykem, aby se o potomstvo starali prarodiče, nicméně inspirativní může být příklad stále ještě z Evropy. Na Islandu je velmi obvyklé, že dívky otěhotní velmi brzy, o děti se starají jejich rodiče a ony pak jedou studovat do zahraničí. Můžeme si říci, že tato situace z našeho pohledu není ideální, nicméně v porovnání s potratem je to volba života.
- Adopce. Je dobré si uvědomit, že mnoho žen řeší přesně opačný problém. Nemohou otěhotnět a tato situace je trápí podobně jako ženu, která těhotenství nechce. Pro některé ženy tedy může být řešením dát své dítě k adopci či své dítě donosit pro jinou rodinu. Existují také organizace, které pomáhají ženám, jež se ocitly v tíživé sociální situaci a zvažují interrupci, sociální výpomoc včetně azylového bydlení či možnost vyřízení adopce. Jmenujme například sdružení Ochrana nenarozeného života.
- Baby-boxy. V současné chvíli existují i v České republice a slouží ženám, které z jakéhokoli důvodu nemohou nebo nechtějí situaci řešit formálně a dítě tak má možnost přežít a nalézt novou rodinu.
Jeden příklad za všechny
Na jednom z feministických serverů hájících práva žen na svobodnou volbu jsem našla tento příběh Gianny Beretty Mollové z roku 1962.Matka tří dětí se rozhodla raději pro vlastní smrt a zrození čtvrtého dítěte, než aby postoupila interrupci, přežila a mohla nadále vychovávat své tři malé děti. Interrupce by jí umožnila podstoupit operaci rakoviny dělohy a patrně by jí zachránila život. Dne 16. května 2004 byla Gianna Beretta Mollová papežem kanonizována. Autorka se vyjadřuje velmi negativně na adresu církve a jejích představitelů.
Ponechám stranou morální stanoviska daná vírou a křesťanskými hodnotami, ze kterých patrně vychází papež při své reakci. Jen bychom měli problém vidět co nejvíce objektivně. Myslím, že je jasné, že není možné stavět se do role „všeználka“ a ženám potrat legislativním způsobem zakázat. Každá žena musí mít právo se v této tak strašně těžké a osobní záležitosti rozhodnout sama. Zkusím jen jednoznačnost tohoto „feministického“ pohledu trochu zrelativizovat.
Představme si, že by lékaři v okamžiku, kdy by bylo dítě již měsíc narozeno, ženě zjistili tu samou nemoc. Sdělili by jí, že jediný způsob, jak se zachránit, by bylo přistoupit k transplantaci nějakého životně důležitého orgánu jejího dítěte. Dítě by bez tohoto orgánu ale nepřežilo. Nebyl by postoj v této situaci u většiny z nás jednoznačnější? Nestáli bychom na straně dítěte? Těžko by jakákoli matka volila smrt vlastního dítěte na záchranu vlastního života. Není nenarozené dítě také dítě?
Mgr. Kateřina Hollá
