Vaše příběhy
|
|
Nalezeno 491 záznamů z celkového počtu 491, zobrazeny 291. - 300.
|
» 11.11.2008
Tak Jiřinko,užívejte si to,protože takhle to nebude naporád..Až zjistíte komu tímhle ubližujete,budou Vaše pocity úplně jiné.Ty nejúžasnější chvíle si schovejte v mysli,ať se máte čím potěšit v horších časech.Jinak přeji hodně štěstí....
Zdravím všechny... jen pozdrav a vzkaz paní Daně....zažila jsem to stejné...a zažívám dosud ....někdy se věci v životě tak změní..po 16 letech věrného života s mužem...se mi stalo to stejné....zamilovanost....šílená...a o 8 let mladším svobodným klukem.....a jsou to nádherné chvíle..,které jsem nikdy předtím bohužel nezažila.... :-(
Milá Reishell.Proč by jste se měla cítit provinile,když vidíte,že život neběží tak,jak by měl.Stejně to jednou budete muset řešit a vždycky,při nejlepší vůli všech,se někomu ublíží.S největší pravděpodobností asi Vám,protože budete litovat všechny,jen ne sebe.Vůbec neříkám,že by jste měla být sobec a přetvořit vše k obrazu svému,ale všechno má své hranice.Váš muž taky přeci není na hlavu padlý,aby nevěděl,že tohle do soužití patří.Měl by sám přijít a říct:mě to prostě nejde a nevím proč,nebo vím proč.Nebo, nešlo mi to nikdy,až s tebou a byl jsem z toho tak paf,že jsem si tě honem vzal.Ale na tohle jsou mužští moc velký pos....tak ten hovor asi budete muset začí Vy sama.Záleží jak je Váš manžel k podobnému,nebo jakémukoliv problematickému hovoru přístupný.Pokud ano,řekněte mu asi to,co tady píšete.Že už to ani od něho nechcete,když by to měl dělat jen Vám pro radost,ale že chcete vědět proč.A že žádný důvod pro Vás nebude nepřijatelný protože mu nechcete ubližovat.Nic se nedá řešit,když se neví co vlastně.To bych viděla jako první,jemný pokus.Asi Vám řekne,že se nic neděje a to je špatná odpověď a ani sám tomu nebude věřit.No,ale někde se začít musí a takhle to zůstat ne věky nemůže.Zaprvé v této situaci stejně časem někde neodoláte a budete se zase cítit provinile,a zadruhé,je Vám 21 a co ve 30 a 40 a dál ?!? Bude te se ještě divit jak zrají ženy,jak víno,a to v tom nejlepším slova smyslu.Děvenko,život je boj a máte ho celý před sebou a nebude se asi opakovat.Používejte rozum a srdce stejnou měrou.Budte spravedlivá,ale i k sobě.Rozdejte se do posledního,ale jen těm,kdo si to zaslouží.Naučíte se to,uvidíte.Pár životních kotrmelců a je to v pohodě.
Dobrý den,
tak se mi zdá, že se tu setkávám s podobnými případy jeko mám já. Mám úžasného manžela, pozorného, máme společné zájmy a tváří se a říká, že je úplně nejšťastnější muž pod sluncem. Jenomže já šťastná nejsem, po porodu našeho malinkého kluka mě sexuálně naprosto odmítá už rok a půl. Začalo to tím, že se vyhýbal společným večerům o samotě a nebo si vymýšlel nejrůznější důvody proč zrovna nebýt v kondici. Věřím, že asi má nějakou sex.poruchu, i když je to podle mě v 35 letech dost předčasný a navíc je to sportovec, nekouří a ani nepije, nidky neměl žádné zdravotní potíže. Tak si asi říkám, že ho velice změnilo to, že až v tolika letech teprve zakotvil a to se mnou (mně je teprve 21 let). Zřejmě to bude psychikou, mám pocit, že má sice klid a teplíčko, ale že mi přestává být partnerem. Přitom je ve všech ohledech naprosto dokonalý a celkem se shodnem na vedení domácnosti, ani nemáme žádné jiné potíže. Trápím se tím samozřejmě jenom já, jemu to naprosto vyhovuje, když jsem doma a má vypráno, vyžehlíno, uklizíno a navaříno, jenomže už je to na mě trochu moc, pořád se tvářit, že i když spolu už rok nic, tak je vše v naprostém pořádku. mám strach, že i kdyby se to začalo nějak řešit, tak už si ho nebudu jako chlapa vážit, že jeho chuť se mnou něco mít bude uměle odvozená od nějakých prášků. Frustruje mě to, protože jsem hezká a mám celý život před sebou, mohla bych mít takových kluků, co by se na mně jen vrhli, i mladých v mým věku. Ale já musím všemu odolávat a mám pocit, že to poslední dobou nikam nevede. Problémy se sexem mě poslední dobou dost psychicky ovlivňují, jsem té povahy, že to v sobě dusím a přes den, když je v práci, tak to v sobě dusím. Cítím se navíc provinile, vždyť je to jen sex, a takhle mě to ničí. Stejně, i kdyby se mu podařilo se mnou mít styk, tak mam pocit, že ta vášeň, kterou si tak přeju, se mi už s ním nikdy nepodaří obnovit.
K příběhu z 24.9.08(Ebranit).Zdálo by se "červená knihovna",ale ne,ne.Podobnost čistě náhodná,něco obdobného jsem prožila.Největší dar,jaký mi mohl život, či Pán Bůh dát.Lásku muže krásného na DUŠI i na těle.Několik desetiletí vzájemné lásky,každý nový den se na mě díval,jakoby mě viděl poprvé.Nesmírně jsem ho a nejen za tohle milovala.Nedávno udělal něco co vůbec nemusel a já mu říkám,proč to děláš ? Odpověděl mi,proč ne ,když ti to udělá radost,pro tebe jednou vstanu i s hrobu.Vždycky udělal co řekl,ale s tímhle nějak váhá.Tak čekám./no,černý humor,co s tím nadělám/.Tedy,milé dívky a dámy,je skutečně možné potkat muže,který nemá jen v kalhotech,ale i v hlavě a srdci,a umí vám říct co cítí a jak moc.Musíte ale stejnou měrou oplácet,ne jen brát.Snažit se vypadat dobře,aby se měl pořád na co dívat,umět se chovat a pokud možno se stále všeobecně vzdělávat.K obdivu partnera totiž nepřidá,když mu někdo řekne,že jste nafoukaná a pitomá husa.Ono totiž ,všechny rady na ten stále vzrušující sex jsou skoro na nic.Kde není ten správný vzájemný obdiv, a to ve všech rovinách a nejiskří to,tak nenastanou žádné nezapomenutelné zážitky,natož povznášející a euforické.
Mohou skutečně nastat broblémy,které potřebují odbornou pomoc.Ale často si lidé neprožíjí plně svůj život jen proto,že nepřemýšlí a navzájem se nechápou.Muži a ženy přemýšlí každý jinak a kladou důležitost na jiné věci.Příkladné jak to ti muži a ženy vidí,mi připadá jedna americká písnička:
on:lásko má, v objetí voníš mi jak čistá voda.
ona:lásko má ,voníš mi ty jako Ty,nic není podobné,v tu chvíli kytky květou líp a nebe je modřejší.
on:má lásko,tvůj klín je rajskou zahradou.
ona:lásko má,tys celý rajskou zahradou,každý kousek tebe.Tvé srdce nese ovoce nejdražší.
on:milá moje,cítím se zahanben tím štěstím co je mi tebou dáno,jsi světlo mého žití,tebou se stávám lepším.
Nevím jak dál... Přes půl roku jsem měla vztah, který jsem považovala za nezávazný, on měl přítelkyni, takže šlo jen o jakési povyražení. Brala jsem to nezávazně. Pak jsem již nemohla dál, něco se ve mně zlomilo a po čase jsem se zamilovala. V tu chvíli jsem věděla, že to musím ukončit, jinak si budu ubližovat. A to se také stalo. Řekl, že mi rozumí a nechal mě odejít, poplakala jsem si, ale řekla jsem si: život jde dál. Jenže ouha..za týden přišel s tím, že se s ní rozešel. Z počátku jsem byla v rozpacím,ale vzala jsem ho zpět a začal "opravdový" vztah, který trval měsíc. Byli jsme spolu, tvrdil, že mě miluje, žertoval o dětech a svatbě. Ze dne na den mi řekl, že ho k ní něco táhne, abych mu dala čas. Byla to rána pod pás. Teď již tři dny nespím, láduju se zbytečně práškama střídavě na nervy a na spaní, nejsem schopna ničeho a neumím z toho ven. Nebyl schopen říct na rovinu, že bude s ní...tvrdí, že ví, že by to byla velká chyba, kdyby se k ní vrátil, ale podle mě jsou to jen řeči a udělá to. Mě tím zlomil. Poradíte někdo? děkuji moc
Zabíjím se a vím to
Chodila jsem s klukem kuli,kteremu jsem zhubla 40kg.Hubnutí mi ale prerostlo pres hlavu... ted snidam jen jogurt a mam velke potize dostat do sebe nejake jidlo pokud neco jim je to pouze ovoce nebo zelenina, kdyz uz si dam neco normalniho k jidlu mam velke vycitky a musim jit zvracet.Vsichni hlavne moje maminka uz jsou ze me nestastni a snazi se mi vseljak pomoci,mam vsak pocit,ze vubec nerozumi tomu co se mi honi hlavou a jen se me snazi presvedcit o tom ze jsem hubena.... chtela bych jist zase normalne,ale mozek mi to nechce dovolit... je to hrozne vim ze mi mohou selhat organy a ze nemusim mit deti coz by me bolelo protoze deti mam rada.... nepomohla m doktorka kterou jsem navstivila po navstevovani psychiatra jsem zhubla dalsich sest kilo.... Chtela bych vas timto jen varovat pred hubnutim vsichni vas maji radi takovy jaci jste i me....ale ja uz to nechapu.....
…………………………………Když jsem ten den vyběhl do probouzejících se ulic k pravidelnému rannímu rozhýbání těla, zastavila můj poklus nepřehlédnutelná pečeť jejího ženského půvabu, který byl umocněn delšími vlasy, rozevlátými rychlou, pružnou chůzí. Kráčela po protějším chodníku a ten den si mě asi nevšimla… Když jsem ji potkal o týden později, naše pohledy se na krátký okamžik setkaly a já měl pocit, že jsem pohlédl do očí víly… Také se zdálo, že jsme oba na těch několik zlomků sekund zapomněli na důvody, proč jsme na tomto místě a kam směřujeme a bylo pro nás v té chvílí nejdůležitější zachytit v pohledu jeden druhého alespoň náznak zájmu… O dva dny později jsme se míjeli a pozdravili letmým úsměvem jako dva lidé, kteří si již nejsou až tak cizí…Další dny jsem vybíhal na svou pravidelnou trasu již z cíleným očekáváním a sílícím rozhodnutím, že ji stůj co stůj oslovím, i když to není můj styl a jsem si dobře vědom všech záporů i rizik, které oslovení neznámé ženy na ulici přináší… Plynul však den za dnem, měnily se v týdny, ale na mé ranní trase jsem ji už nepotkal…O dva měsíce později jsem se procházel pozdním nedělním odpolednem po nábřeží a v zapadajícím slunci prožíval třpyt říčních vlnek. Také jsem obdivoval obratnost i vytrvalost racků a ve snaze podělit se s nimi o radostný pocit z vlastního života, hodil jsem jim občas kousky chleba. A pak přišel ten nečekaný a úžasný okamžik! Při jednom z bezděčných pohledů stranou jsem koutkem oka zahlédl povědomou ženskou siluetu s povědomě vlajícími vlasy… Ano, byla to ona a svou typickou, pružnou chůzí, v té chvíli uvolněnou od ranního spěchu bezstarostnou vycházkou, kráčela k místu, kde jsem právě ulamoval chléb k dalšímu krmení vodního ptactva… Zaskočen nečekaným setkáním jsem na chvíli zrozpačitěl. Rychle jsem si ale uvědomil jedinečnost příležitosti. Sáček s krmením jsem chvatně strčil do kapsy, zhluboka se nadechnul, odhodlaným krokem k ní přistoupil a napůl jí zastoupil cestu. Pohlédla na mě svýma vílíma očima a já si silně uvědomoval, jak je krásná…„Promiňte, že Vás takto oslovuji, ale již dříve jsme se letmo setkali a natolik jste mne zaujala svým nepřehlédnutelným půvabem, že jsem si dovolil, možná i ne zrovna nejvhodněji, oslovit Vás a nabídnout Vám seriózní seznámení, nebo třeba jen společnou procházku po nábřeží...“.Po této úvodní větě jsem skoro přestal dýchat v napjatém očekávání a možná se podvědomě modlil, aby mne neodmítla…Neodpověděla, jen se mi dlouze a zpytavě dívala do očí a nebylo pochyb, že se upřímně snaží zjistit, zda má slova souhlasí s mými úmysly…Pak se usmála, a při jejím úsměvu jsem měl dojem, že slunce nezapadá, ale znovu vychází. Pokynula ladným pohybem ruky směrem, kterým před tím kráčela, a hlasem s ryze ženským zabarvením řekla:„Můžeme se projít….“Srdce se mi rozbušilo radostí i vzrušením. Přešel jsem k její levici a společně jsme se vydali po nábřeží, pozlacené slunečním západem…Náš první rozhovor se odvíjel nenuceně a zjistili jsme při něm, že máme obdobný, v řadě směrů stejný okruh zájmů i životních hodnot. Při tom jsem intenzivně prožíval její ušlechtilé ženství, umocněné srdečnou spontánností a vnitřní čistotou, která se odrážela také v jejím oblečení i celkové úpravě zevnějšku. A protože jsem muž, nemohl jsem si nevšimnout plnohodnotných křivek její postavy, nevyzývavě se rýsující v napůl splývavém oblečení…Když jsme se pak usadili k dalšímu rozprávění v útulné čajovně, přestali jsme vnímat čas do chvíle, kdy nás obsluha jemně upozornila, že je půlnoc a s ní zavírací doba. Než jsme se srdečně rozloučili, ujistili jsme se navzájem, že máme oba upřímný zájem o další setkání. Vyměnili jsme si čísla mobilních telefonů a dohodli další schůzku na zítřejší den v zámeckém parku. Byli jsme po celou dobu tak zaujati jeden druhým, že teprve při loučení nás napadlo sdělit si svá jména a já se dověděl, že to její je Veronika…Tu noc, jak už to v takových případech bývá, jsem nemohl usnout a jak mi později sdělila, také ona ve stejném čase měla stejnou potíž...Následujícího jitra jsem i přes probdělou noc vstal svěží a znatelně radostněji absolvoval ranní běh. Netrpělivě jsem sledoval pohyb hodinových ručiček a na místo schůzky jsem přijel o půl hodiny dříve. Když přicházela, zdravila mne již z dálky milým a přívětivým úsměvem a já ji za ten úsměv v duchu děkoval…Naše druhá schůzka se odvíjela ve stejné atmosféře té první. Procházeli jsme se v odlehlých zákoutích zámeckého parku a nerušeni lidmi jsme mohli jeden druhého radostně prožívat. Vnímal jsem, jak mne stále více oslovuje její vzhled, její vlídnost, sdílná a upřímná otevřenost, a také jiskra temperamentu, která přirozeně a nenuceně tu a tam prošlehla jejím projevem či zvonivým smíchem… Přitom se nedalo přehlédnout, že ani já jí nejsem lhostejný, což ve mně vyvolávalo dvojnásobnou radost…Následné dny a týdny byly protkány dalšími schůzkami, při kterých jsme se stále více poznávali a také sbližovali. Stále více jsem si uvědomoval, že Veronika je úžasná a báječná žena, která splňuje všechny mé představy o životní družce… Neméně důležité bylo pro mně zjištění, že přes zdravě moderní orientovanost bez přehnané emancipovanosti má dobrý vztah k domácnosti. V té její jsem cítil vždy dobře a útulně, což ve mně se sílícím vztahem k ní probouzelo touhu po našem společně budovaném domově…Čas plynul a náš vztah se prohluboval stále více. Měli jsme příležitost poznávat jeden druhého z nejrůznějších stránek a ve všech možných situacích. Jako klíčové bylo pro mne zjištění, že Veronika je emocionálně velmi otevřená, sdílná a štědrá, že si uvědomuje své pocity a city, že dokáže a má zájem se mnou se o ně dělit a vytvářet tolik důležitou vnitřní intimitu… Neméně důležitá byla její vlastní vysoká sebeúcta, která spolu se zodpovědností a dalšími kladnými vlastnostmi rodila mou úctu k ní. Také její vědomá snaha pracovat na svém osobním růstu a našem vztahu pokládala pevný základ pro stabilitu i perspektivnost společného soužití…Úměrně s prohlubováním našeho sbližování a vzájemné oddanosti jsme k sobě cítili stále silnější fyzickou přitažlivost, které jsme jen obtížně čelili v oboustranném přesvědčení, že „z odříkaného bochníku nejchutnější krajíc“ a že s „tím“ počkáme na dobu, kdy oba dospějeme k přesvědčení, že chceme a máme všechny důvody k dalšímu prohlubování vztahu s výhledem „navždy“…A ten den, ten večer a ta noc jednou nadešly. Když jsem jí poprvé (a kdykoliv potom) spatřil v Evině rouše v polopřítmí jen dvěmi svícemi osvětleného pokoje, v duchu jsme se sklonil a děkoval, že tato krása, plnohodnotnost a harmonie ženských křivek vstoupila v můj život jako dar, který si muž žádným úsilím ani dovedností nemá možnost opatřit. Dar, kterého si váží a k jehož ochraně a péči o něj je přirozeně evokován…Oddala se mi cele a bez výhrad stejně, jako já jí a jak mne milovala. Naše splynutí přitom nebylo jen vášnivé spojení dvou žárů, ale především prožhavením vzájemných citů a jejich umocněním s tím nejintimnějším vyjádřením všeho, co jeden pro druhého znamenáme, jak si jeden druhého vážíme a také díkem za všechno, co jsme si v dosavadních společných prožitích navzájem dávali... Přitom jsem si uvědomoval, že žádný dotek nemohl být dostatečně něžný, žádná vroucnost dostatečně vřelá a žádná slůvka dostatečně výřečná, abych jimi vyjádřil, jak hodně a cele ji miluji, jak velmi jsem oddán jí i našemu vztahu a jak jsem s ní šťastný… Po třech letech stále vášnivějšího vztahu, trvalého vjemu citového bezpečí, vzniklé harmonie ve většině oblastí a silné vnitřní oddanosti jeden druhému jsme stanuli před oltářem. Oba nás prostupovalo radostné vzrušení, ne nepodobné vzrušením, provázející naše první schůzky. Slavnostní atmosféru umocňoval hodnotný proslov oddávajícího i krásná hudba varhan. V našich srdcích planulo živé odhodlání jít životem společně a také jistota volby správného partnera. A Veronika v nádherných, sněhobílých šatech, šťastným úsměvem a žárem lásky, sálající z jejích zářivých očí, připadala mi jako bytost z nadzemských výšin…V závěru svatebního obřadu před zpečeťujícím polibkem jsem se k ní naklonil a tiše jí řekl:„Tvé štěstí a radost jsou mým cílem“…Tomuto předsevzetí jsem pak v následných letech dostál. Odměnou mi byla její láska, věrnost, oddanost, opora v těžších obdobích a nezměrné obohacení mého života jejím entuziasmem, dobrou náladou, pozitivními energiemi, moudrostí a také přátelstvím…__________________…………………………………Zde mé vyprávění o Veronice končí. Její osobnost i popsaná prožívání s ní mohou se zdát výjimečná. Jsem však přesvědčen, že nikoliv, že se v popsaném jen zrcadlí pravé, vlivy doby ještě nepokřivené ženství a jeho přínos pro život muže, který je dokáže vnímat a vážit si ho jako nezměrného daru. Zůstává mi jen optimistická naděje, že její obraz, vytvořený ze střípků vlastních prožití i představ mým hledajícím nitrem a neposedným perem, vstoupí jednou do mého života jako skutečná bytost…
Kontakt na autora: partnerstvi.mz@tiscali.cz
Příspěvek je jak pro Danu,tak pro Petronelu.Jsem 22let vdaná a docela šťastně.Bláhově jsem si myslela,že i můj muž..Než ho potkala taková jedna,,Dana",nespokojená v manželství,on jí naslouchal a podlehl.Když jsem na to přišla(choval se několik měsíců divně,cítila jsem,že něco není vpořádku,byla to sms),oznámil mi,že s ní odejde,ale neví za jak dlouho...Něco ze mně spadlo a já hrála několik měsíců před všemi divadlo.Jenže se mu to komplikovalo,když na ni tlačil,vymyslela si,že jí manžel vyhrožuje smrtí a že ho nemůže opustit! Jenže pokračovat v tom mohla dál!?A můj muž si užíval,když se jí začal vzdalovat a přemýšlet že zůstane se mnou,řekla,že jí objevili poruchu krvetvorby a náběhem na leukemii a zase měl můj muž starosti...a ona ho měla zpět..paní Ufňukaná. To už mi došla trpělivost a řekla jsem,že to oznámím rodině,dětem a on se zařídí jak chce. Tak otočil,ale stejně to bez kontaktu nevydržel a vyčetl mi,že se ona rozešla s ním kvůli mě,ale,že chce žít se mnou...Přiznám se,že těch pár měsíců bylo zajímavých,milovali jsme se večer i v noci,zažívali hezké společné chvilky..To proto,že mluvit o TOM bylo zapovězeno.Ale když chtěl udělat tu tlustou čáru,mám docela teď problém nerýpnout si,chvílemi se užírám,že jsou spolu!!Bývá to nesnesitelné!!A člověk si uvědomil,že by vlastně mohl bez něj žít..Sleduji jeho reakce a kombinuji,jindy jsem vpohodě...Jako na houpačce.Budou to čtyři měsíce od té tlusté čáry...A bude někdy líp???
Milá Petronelo,
četla jsem váš příspěvek a zaujal mě. Pokud je váš muž dobrý otec, stará se o vás i o vašeho syna a snese vám modré z nebe, jak sama píšete, věřte tomu, že vás má opravdu rád. Muži to mají prostě jinak. Může mít milenku, je to jen o sexu a doma manželku a rodinu, kterou bezmezně miluje. Prostě to dokáže odlišit. Fyzično a city. Ženy to nepochopí a ani nemohou, protože jsou to prostě ženy a proto naprosto odlišné. V každém případě vám vaši situaci nezávidím a máte to těžké, hlavně proto, že tento vztah odmítl ukončit. Pokud mu budete ale dělat scény a nebudete se s ním milovat, může se stát, že se mu doma přestane líbit. Každý muž má rád své pohodlí. Myslím pohodlí domova. Manželku, děti, jídlo, teplíčko.... Velice primitivní a jednoduché, ale je to tak. Mužům se z vyhřátého pelíčku málokdy chce, pokud ten pelíšek mají a je funkční... To je vaše silná stránka, vytvořila jste domov a máte společného syna. V každém případě držím palce a buďte silná. Mirka.
Dobrý den, ráda bych se obrátila na vás.... je to asi týden co se mi na pohlavnim organu ( před hrázi ) se mi udělali ma...
Dobrý den, nejspíše jste se pupínky infikovala po pohlavním styku, pravděpo...
Odpovědi sexuologa Vložit dotaz
